Světlonoš za tmy

„Přišel pozdě v noci. A s ním i všechen strach, odhodlání, naděje, zatracení, důvěra, slabost, síla i zrada. Stál v dálce v temnotě, nadpřirozeně klidný, beze slov. Kým jsi? Jsi někým z dálky a někým jiným z blízka. Jsi jediným světlem v temnotě, na konci, živým i zesnulým. Co když mi zhasneš? Půjdu s tebou. Kým jsi z blízka? Půjdu, kam mě dovedeš. Buď mi na blízku.“

Světlonoš je průvodcem duší při cestě za světlem, živým i zesnulým, je zpodobněním nadpřirozené entity. Je bezeslovou odpovědí na nevyřčené otázky. Je paralelou pro pocity během pandemie. Jeho zář není oslňující, může se zdát, že se skoro až vytrácí – stejně jako naděje lidí. Ale stejně jako naděje, ani on nikdy nevyhasne. Může jemně svítit, vyhasínat, ale nikdy nezhasne.

Jedinou bariéru mezi Světlonošem a divákem tvoří divákův odstup od díla. Tento distanc, stejně jako sociální distanc, mění vnímání. Z dálky v pozorovateli budí ostražitost, nejistotu, napětí. Pokud divák Světlonoši věnuje svoji plnou důvěru a odhodlá se k němu přiblížit, spatří, kým je Světlonoš z blízka. Z blízka se v zorném poli pozorovatele přemění temnota a nejistota v hřejivé světlo, vlídnost a důvěru.