Rok doma

Jak to vlastně vidím a cítím já? Musel jsem na testy Covid. Dělali mi je kosmonauti se zkumavkou a tyčinkou v ruce. Tu tyčinku mi strčili do nosu, nebylo to nepříjemné…vlastně to lechtalo. Za pár dnů k nám přijela sanitka s jinými kosmonauty, aby znovu otestovali bráchu. Byli jsme všichni nemocní až na bráchu, ten to zase vyhrál. Moje maminka nesmí pracovat a je z toho pořád smutná. V televizi ukazuji neustále nějaké grafy a tabulky, ale vůbec tomu nerozumím…tatínek jen říká „zase to stouplo, ach jo“. Dlouho jsem nechodil do školy, nesměl jsem za kamarády na hřiště, a dokonce nám zakázali jezdit do jiných okresů…musel jsem být pořád doma. Je mi z toho všeho strašně smutno. Ten bacil létá všude kolem nás, po celé naší planetě. Myslím, že když budeme všichni držet spolu, tak někde na konci tunelu určitě světlo najdeme.